O nás

 

Co je Církev československá husitská

image1 Dr. Karel Farský – první patriarcha Církve československé (husitské)

Církev československá husitská je třetím největším církevním společenstvím v České republice. Je charakterizována jako reformační církev husitského typu – nebo jinak řečeno, je církví, která se hlásí k odkazu české i světové reformace (Mistr Jan Hus, Martin Luther, Jan Amos Komenský), zároveň však čerpá i z bohatého dědictví tradice římskokatolické i pravoslavné. O Církvi československé husitské můžeme říci, že se nachází na pomezí mezi církvemi evangelickými a katolickými. Je tedy církví středovou, snažící se o propojení tradic katolických i reformačních. Ve světě má svoji obdobu např. v církvi anglikánské.

Církev československá husitská se ve svém učení dává vést svědectvím a zvěstí Bible. Z církevní tradice přijímá to, co je s Písmem svatým ve shodě. Biblická orientace jí otevřela důležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizovaných křesťanských církví.
Základem církevního života jsou pravidelné nedělní bohoslužby s liturgií dr. Karla Farského. Bohoslužba má dva vrcholy – zvěstování biblického poselství Božího slova a zpřítomnění Krista jako živého Pána církve a skrytého Pána dějin ve společenství při večeři Páně. Církev vysluhuje sedm svátostí – křest, biřmování, večeři Páně, pokání, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva. Církev zajišťuje duchovní péči o děti, mládež a dospělé a koná pravidelné biblické hodiny. Duchovní a jeho spolupracovníci se starají také o osobní duchovní péči, a to zejména při návštěvách v rodinách, u nemocných, osamělých, pozůstalých a dalších zájemců o setkání s představiteli církve. Duchovního lze požádat o tzv. pastorační rozhovor anebo o soukromou zpověď. Duchovní je vázán zpovědním tajemstvím.

Stručná historie Církve československé husitské

Církev československá husitská (CČSH) vznikla o Vánocích 1919, kdy byla v řadě římskokatolických kostelů slavena po téměř 300 letech poprvé bohoslužba v českém jazyce. Za souhlasu mnoha věřících byla vyhlášena 8. 1. 1920 v Praze radikálním křídlem modernistického reformního hnutí římskokatolického duchovenstva v čele s ThDr. Karlem Farským, který byl později zvolen jejím prvním patriarchou.

Vznik CČSH byl reakcí na stav současné římskokatolické církve v českých zemích, zároveň měla být CČSH i znovunaplněním touhy českého lidu po vlastní národní církvi, nezávislé na Římu, která by v duchu českých duchovních tradic oslovila člověka v  jeho nejzákladnějších náboženských potřebách. První světová válka byla velikým celospolečenským, ale i duchovním zlomem. Tváří v tvář dosud nebývalé míře utrpení začal člověk ještě více pochybovat o Boží jsoucnosti. Římská církev nebyla v té době dostatečně silná, aby obhájila v nově vzniklé republice svoje pozice, ale také některé postoje z doby minulé (byla jí vyčítána násilná rekatolizace, svěcení zbraní ad.) a významně začalo narůstat výstupové hnutí z církve. Propojenost českého a moravského katolicismu s rakousko-uherskou vládní mocí i církevní praxe, kodifikovaná na sklonku 16. století na Tridentském koncilu, ji ve své většině vzdalovaly od problémů člověka doby moderní a činily ji málo srozumitelnou (bohoslužebným jazykem byla stále latina).

Církev československá husitská vznikala jako moderní církev pro moderního člověka. Od svého počátku prosazovala zásadu svobody svědomí i zásadu úcty k vědeckému poznání, stejně jako společenskou angažovanost svých věřících v oblasti občanské a sociální.

Podrobnější historii CČSH naleznete např na: http://ccsh.cz/view.php?id=18

Historie Náboženské obce Církve československé husitské v Litoměřicích

Litoměřice původně patřily do náboženské obce Bohušovice nad Ohří, kde v té době sloužil bratr farář Syrovátka. Bohoslužby, které byly konány před válkou jsou zaznamenány pouze zmínkou, ale není patrno, kde a za jaké účasti věřících. V poválečném období byly v Litoměřicích konány bohoslužby každých 14 dní bratrem farářem Syrovátkou nejprve v kostele sv. Václava, později, když musel být kostel na nátlak děkanského úřadu vyklizen, v kostele evangelickém.

Zřízení samostatné NO v Litoměřicích bylo schváleno ministerstvem školství a osvěty 9. 7. 1948. Od počátku roku 1948 byly v Litoměřicích zavedeny samostatné matriky. Prvním duchovním v nové náboženské obci se stal bratr farář Vlastimil Zítek. Bratr Syrovátka zůstal farářem v Bohušovicích. Duchovenská práce byla v poválečné době radostná. Během prvního roku se konalo 60 svateb, 300 křtů a jen asi 5 pohřbů. Po založení náboženské obce navštěvovalo bohoslužby pravidelně asi 40 lidí a během roku stoupla účast asi na 100 věřících. Prvním předsedou Rady starších se stal předseda Městského národního výboru Jaroslav Kyselka. Tato skutečnost pomohla NO získat do vlastnictví farní budovu a později i kostel (Červený kostel v Jiráskových sadech).

Náboženství bylo vyučováno ve všech školách. Mimo vyučování se konala v Litoměřicích na
faře ještě Nedělní škola, kam docházelo 120 dětí a protože se nevešly do prostor na faře,
scházely se děti v prostorách loutkového divadla. Takový rozsah práce nemohl být závislý
pouze na osobě faráře a proto vypomáhaly při NO i katechetky a učitelky náboženství.
Z počátku bylo obtížné získat pro vyučování náboženství kvalitní a vzdělané lidi. Teprve
později se situace stabilizovala a v Litoměřicích vyučovaly dvě učitelky.

Zcela nová situace nastala po vydání tzv. církevních zákonů na podzim roku 1949. Od 1. 1. 1950 církev přestala vést matriky a vyučování náboženství přestalo být povinným předmětem. Postupně jsme byli vypovězeni ze školních místností a tím se omezoval počet bohoslužebných míst. Proces však postupoval pomalu a počet návštěvníků bohoslužeb a nedělní školy neklesal nijak rapidně. NO v Litoměřicích si udržovala bohatý život a rozvinutou činnost. Skutečný otřes přišel až v padesátých letech. Nejprve to byl odchod z církve těch, kteří sloužili v uniformách. V Litoměřicích činili tito lidé minimálně třetinu náboženské obce. Pak to byl odchod učitelů a státních zaměstnanců. Z Rady starších odešel její předseda, který se musel také vzdát funkce předsedy MNV a odstěhoval se z Litoměřic.
Omezení vyučování náboženství na školách způsobilo odchod učitelek náboženství. Zbylé
vyučování převzala sestra Libuše Zítková. Návštěva bohoslužeb byla stále však ještě slušná.
1. 12. 1951 byl povolán bratr farář na vojnu a celou NO převzala sestra Zítková. Požádala o dálkové studium, vyučovala náboženství a vedla celou duchovenskou správu. K tomu měla dvě malé děti. Práce bylo opravdu mnoho a z této situace vážně onemocněla. Byla převezena do nemocnice, kde byla skoro rok. V Litoměřicích nezbyl nikdo. Když se bratr farář vrátil v roce 1953 z vojny, nenašel toho mnoho. V době jeho odchodu měl farní úřad 5 zaměstnanců. Když se vrátil, nebyl tu nikdo a protože se několik měsíců nekonaly ani bohoslužby, po jeho návratu byla účast na bohoslužbách velmi malá. Bylo potřeba začít znovu na nových základech a za zcela jiných podmínek. Činnost církve nebyla podporována ani vedením matrik, ani vyučováním ve školách. Postupně ubývalo i dětí v Duchovní péči. Přesto se ještě po několik následujících let konalo biřmování. Během těchto těžkých let se vytvořilo krásné společenství účastníků bohoslužeb, které ovšem nebylo velké. Protože postupem let dosáhla většina účastníků vysokého věku, překonávala náboženská obec krizi. Až ze zápisu výročního shromáždění NO v Litoměřicích z roku 1984 vyplývá, že se návštěvnost pravidelných bohoslužeb zvýšila a průměrná účast přesahovala 20 účastníků. Ještě výrazněji se zvýšila účast na biblických seminářích, kde byla účast ještě vyšší. Přes tuto skutečnost byla situace obce stále obtížná. Styk se členy církve bydlejících na venkově byl stále řidší a omezoval se jen na kontakt u příležitosti pohřbů. Přesto, že pastorace u venkovských členů byla velmi častá, pro obtížnost a vzdálenost možnost účastnit se bohoslužeb, nebyla účinná. Na jaře roku 1989 byl ThDr. Vlastimil Zítek zvolen biskupem olomoucké diecéze CČSH a s jeho odchodem na Moravu se správy NO ujala sestra farářka Libuše Zítková. Náboženskou obec poté převzala sestra jáhenka Libuše Mikušková, která slouží v obci dodnes. Od ledna 2013 slouží v obci spolu se sestrou Mikušovou sestra Kotková, která se snaží o obnovu života v náboženské obci.